Ponča‚ Dinky Buddy Hardy Horde a Zorgonny Fitmin
|
Stezkou vlka 2011 ( 26 - 28. 8. 2011 )
S blížícím se koncem prázdnin stoupala i moje nervozita. Byly jsme totiž s Jitkou, Bertíkem a Dinkym přihlášeni na dogtrekking Stezkou vlka. Na jednu stranu jsem se těšila na setkání s kamarády a tradiční přátelskou atmosféru, na druhou stranu jsem měla strach z trati, která byla letos poměrně náročná a dlouhá, jak jsem věděla od Petra, který se podílel na trasování. Předpověď počasí, kdy mělo být asi 35 °C mě taky moc neuklidnila. Konečně nastal den D a my se vydali do Loučné nad Desnou, kde byla již tradičně základna. Odpoledne nám příjemně uteklo klábosením s kamarády, zpestřením byl i výjezd místních hasičů k dopravní nehodě. Po večerním meetingu jsme zalehli, abychom byli náležitě odpočinutí na sobotu. Startovali jsme těsně po šesté hodině a vydali se na trať dlouho 105,5 km. Hned na začátku jsme měli jít příjemnou vrstevnicovou cestou přes nově zbudovanou sjezdovku v Koutech. Podle mě se jednalo docela o stoupání, ale s tím co nás čekalo dál, se opravdu jednalo o vrstevnicovou cestu. Co jsme vystoupali jsme museli zase sejít a dole v Koutech na nás čekala první kontrola s občerstvením, hlavně minerálka asi přišla všem vhod. Dále jsme pokračovali kolem chaty u Pelikána směr Švýcárna. Stoupání mi připadalo nekonečné, myslela jsem, že nikdy neskončí. Tady se poprve projevil Jitčin orientační talent, kdy nás neomylně nasměrovala na vlevo uhýbající zelenou značku, která nebyla téměř vidět, i když většina šla přímo rovně do kopce. Na Švýcárnu (16,5 km) jsem dorazila na konci svých sil (mám prostě horší začátky). Polévka a kofola nás postavila na nohy, kluci se vykoupali v nádrži u pramínku, nabrali jsme čerstvou vodu a vzhůru na trať. Vlastně dolu, protože nás čekalo prudké klesání směrem k Vysokému vodopádu. Bylo se na co dívat, i když jsme museli dávat pozor, šlo se přes kameny a kořeny, tak aby nedošlo ke zranění. Na konci klesání nás čekal Laďa Černoch na K2(22,5 km) u hotelu Eduald v Albertově. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dál. Po pozvolném začátku nastoupilo prudké stoupání. Jíťa s Dinkym stpupali lehce, za chvilku nám zmizeli z očí. Já jsem se ploužila za nimi jako šnek, krátké úseky chůze střídali přestávky na vydýchání. Uklidňovalo mě, že je nás tam „šneků „ víc. Nahoře na nás čekala zatím odpočatá Jitka a pokračovali jsme. Na Lysém vrchu jsme si dali přestávku a pokračovali směr Lysý vrch a Pásmo Orlíka. (31,5 km). Bylo sice docela teplo, ale naštěstí se šlo hodně lesem a i vody pro psy bylo dost. Ti nevynechali ani jedinou možnost se vykoupat a napít.
Prudké klesání střídalo prudké stoupání na zříceninu Koberštejn a zase prudké klesání dolů. Díky Bertíkovi, který neomylně uhnul vpravo na turistickou značku, jsme nesešly ze správné cesty a kolem půl osme jsme konečně unavení dorazili na K3 (47 km). Kluci dostali večeři a ani my jsme nepohrdly výborným chlebem ze sádlem a na pivo jsem se doslova těšila. Protože jsme věděly, že z K3 se dále pokračuje přes pastvinu s dobytkem, byly jsme rády, že můžeme dál pokračova s Honzou Šedou a jeho neúnavným jezevčíkem Benem. Ve stejném složení jsme došli až na K4 (asi 53 km), už za svitu čelovek, kde nás čekali Petrové s Pončou. To byl náš cíl pro dnešní den. Zalezli jsme kousek od kontroly za křoví, rozdělali bivak a konečně zalehli. Byla teplá noc s miliony hvězdiček na obloze. Ráno jsme vstávaly později, než jsme měly v úmyslu a kolem páte se vydaly na další etapu stezky. Po asfaltovém úseku (ještě že bylo brzy a nesvítilo sluníčko) jsme pokračovali směr Vrbno pod Pradědem Než jsme se dostaly do lesa, tak jsme trochu zakufrovaly (nedala jsem na Jitku a už to bylo), což mi vzalo dost sil. Ale brzy jsme našly správnou cestu a dorazily do Vrbna (64,5 km). Začínalo být pěkné vedro a my se vydali směr Karlova Studánka. Po cestě se mi začalo zdát, že Berťa chvikami kulhá na zadní levou. Ale pak šel zase normálně, tak jsem si řekla, že se mi asi něco zdálo. V Karlově Studánce (77 km) jsme se usadily v chládku na schodech u obchodu, kluci dostali oběd a my se taky najedly. Seděly jsme docela dlouho, ale krásně jsme si odpočinuly. Když jsme se konečně zvedli, tak Berťa (teď už viditelně) kulhal. Naštěstí byli Petrové s autem asi 10 minut od Karlovy Studánky, tak pro Berťu přijeli a já jsem pokračovala dál už bez psího parťáka. Zamávaly jsme Laďovi Černochovi, který zrovna projížděl kolem a vydali se směr vodopády Bílé Opavy. Samozřejmě si Jíťa vybrala náročnější trasu. Šli s Dinkym napřed a já jsem supěla pomalu za nimi. Potkávala jsem turisty jen tak nalehko a já si připadala se svým 13-ti kilovým batohem jako soumar. Teklo ze mě a litovala jsem, že jsem neskončila s Berťou. Jitku s Dinkym jsem viděla až na Ovčárně. Protože se blížily mraky a byla hlášená bouřka, po krátkém odpočinkyu jsme pokračovali směr Jelení studánka. Nad Malým kotlem jsme odbočili směr Františkova myslivna (89 km). To už jsme věděly, že je to „jen kousek“. Menší problém nastal na rozcestí Zadní hutisko, kde jsme čekali pořadatelské značení, ale díky spolutrekkařům jsme odbočili správně a pokračovali směr cíl. S blížím se cílem se blížily i mraky. Najednou přišla tmavá mlha a citelně se ochladilo. Doufaly jsem, že ještě nezmoknem a nechytne nás bouřka. Nepříjemným klesáním jsme dorazili do Loučné, kde na nás čekal Petr a doprovodil nás do cíle, kam jsme dorazili kolem osmé hodiny. Pršet začalo asi za 10 minut. Večer pokračoval již tradiční tombolou a tanečním večerem s Řezníky. V neděli už bylo jen vyhlášení výsledků. Jitka s Dinkym obsadili 4.místo, já jsem došla mimo pořadí. Dostala jsem však cenu Fair-play. Letošní trek byl náročný jak trasou, tak extrémním počasím. Ale přežila jsem. Chci poděkovat psím parťákům Dinkymu a Bertíkovi, kteří nás doprovázeli na trati a všem dogtrekkařům, s kterými jsem se míjeli za milou společnost a povzbuzení na trati. Fotky jsou TADY a kompletní výsledky ZDE
Stopou strejdy Šeráka 2011 ( 22 - 24. 7. 2011 )
Stopou strejdy Šeráka je pro nás docela srdeční záležitost. Táta má totiž zvládnuté všechny ročníky a tak jsme doufali, že tuto šňůru nepřeruší ani letos. Byli jsme zvědaví, jak to půjde protože poslední dogtrek jsme šli přesně před rokem.
Hned po příjezdu následovalo bouřlivé přivítání od kamarádů, které jsme dlouho neviděli. Hned jsme si s nimi dali jedno a probrali co se za dobu co jsme se neviděli stalo nového :). Čas nám tak pěkně utíkal a po setmění bylo slavnostní zahájení, přečtení slibu dogtrekkaře a taky už tradiční (ž)raut. Na rautu bylo hromadu jídla a každý si mohl vybrat na co měl chuť a dosyta se najíst. Bylo potřeba nabrat síly na trasu. Bohužel toto všechno už bylo za docela silného deště. Spát jsme šli kolem půl jedenácté a modlili jsme se za lepší počasí.
Ráno nás vzbudil déšť, který nám bubnoval na auto. Vyvenčili jsme kluky a v 6 hodin byla veterinární přejímka. Déšť stále neustával a tak jsme vystartovali až kolem půl osmé za vytrvalého deště. Hned na začátku trasy nás prověřil, stejně jako minulý rok, výstup na Šerák. Tam na nás čekala teplota kolem 3 stupňů, silný vítr a K1. Odtud jsme sestoupili přes Čerňavu do Ostružné. Sestup se rovnal víceméně chůzí v potoce. V Ostružné byla živá K2, kde Bóďa čepoval pivo. Docela nám přišlo vhod, protože nás čekal další ostrý výstup na Smrk. V okolí Smrku opět začlo dosti foukat a chůze tekoucím potokem taky nebyla zrovna příjemná. Odtud jsme se vydali směr Pomezí, kde jak jsme se v cíli dozvěděli skončilo hodně závodníků a vrátili se z5 do Lipové. My jsme ale pokračovali dál směr Lázně - jeseník a Jeskyně na Špičáku, kde byla kontrola. Odtud už to byl jen skok do Písečné, kam jsme dorazili kolem sedmé hodiny. Konečně přestávalo pršet. Tady táta zavolal kolegovi a ten nám poradil kde je nějaká hospoda. Sice to nevypadalo přiliš nadějně, ale nakonec byla otevřená a tak jsme si mohli dát alespoň utopence, několik čajů a mohli pokračovat dál. Cestou na Zlatý chlum už se začínalo docela stmívat a tak jsme kus za rozlednou rozbili tábor a vyspali se. Já úplně v suchu díky pytli půjčenému od Pepy Kamenára. Ráno jsme vstávali až o půl šesté. Začínalo dokonce svítit slunko a tak se mohlo jít lépe, nebýt puchýřů uze včerejška. Každý krok mě bolel a tak jsem ani moc nepřemýšlel. Jediné exponované místo byl sestup strží kolem Šumného potoka, který byl náročný, ale alespoň to znamenalo změnu a nemuseli jsme jít o 5 km delší cestou po asfaltové cyklostezce ( mohli jsme si totiž podle itineráře vybrat.) Od potoka už to bnyl jen kousek do Adolfovic a už jen 5 km do cíle. Ty jsme zvládli už celkem bez problému a ve 13:05 jsme dorazili mdo cíle. Tam nám probrali povinnou výbavu a dostali jsme poukázku na perličku v lázních. Pak už následoval jen odpočinek a probírání dojmů z trati. Kolem půl šesté jsem měl perličku, kam nás vozil Dan Navrátil. Potom jsem se usadil v hospůdce a užíval si, že nic nemusím. Spát jsme šli asi v 11 hodin.
Ráno jsme už jen vše pobalili a v 10 hodin bylo vyhlášení výsledků. Každý dostal pamětní list. Pro tátu to znamenalo už 8. dokončený ročník a pro mě 3, čímž jsem měl nárok na zisk bronzové plakety, kterou jsem taky dostal.
Letošní šerák byl asi nejtěžší trek co jsem zatím šel. Způsobilo to hlavně páteční počasí, které hromadu účastníků odradilo. Nezbývá než poděkovat Gejzovi a jeho týmu a těšit se na další ročník :). Fotky jsou TADY
Stopou strejdy Šeráka 2010 ( 23 - 25. 7. 2010 )
Na letošního Šeráka jsme se docela těšili. Jednak jsme dlouho nešli žádný trek a jednak je Šerák tradice a letos se šel už jeho 7. ročník. Táta je s Peťou Dvořákem jediný kdo má všechny ročníky a tak jsme chtěli tuto šňůru udržet. Zároveň jsme měli trochu obavy z počasí, v pátek totiž mělo být až 35 stupňů a v sobotu pro změnu déšť.
Do Lipové - lázní jsme dorazili asi kolem šesté. Docela nás překvapilo jak málo je tu zatím stanů. Hromadu našich kamarádů už tu ale bylo a tak bylo o zábavu postaráno. Jak jsme postavili stan, šli jsme se zaprezentovat. tam jsme dostali itinerář a dozvěděli se, že trasa je kvůli horku zkrácená a to na 81,5 kilometrů, I tak nás čekala poměrně náročná trasa. Nejdřív trasa vedla na Šerák, odtud přes Vozku do Branné a do Starého města pod Sněžníkem, přes Návrší na Králičák, odtud na paprsek a přes Smrk zpět do Lipové. K večeru ještě proběhlo tradiční zahájení, při kterém Junior přečetl slib dogtrekkaře a taky raut, při kterém se najedl snad úplně každý.
Ráno jsme museli vstát už docela brzy. Veterinární kontrola byla už od 6 hodin a všem se jako čas startu počítala 7 hodina. My jsme vystartovali hned kolem sedmé. Já s Bertíkem a táta s Dinkym. Stoupání na Šerák nás pořádně rozehřálo, ale naštěstí se předpovědi počasí nevyplnily a obloha zůstávala zatažená. Na Šeráku jsme dali kofolu a pokračovali dál. Naším dalším záchytným bodem byla K2 před Brannou. Tam na nás čekal Bóďa, Dan Navrátil a další s bečkou piva. Vypili jsme pivko a pokračovali dál. Ve Starém městě jsme plánovali oběd, a měli jsme to ještě 10 kilometrů. Cesta po pastvinách ubíhala rychle a tak jsme už kolem jedné hodiny seděli na zahrádce jedné z hospůdek. Dali jsme si polívku a pořádně si odpočnuli před výstupem na Králičák. Nejdřív jsme ale musli projít Stříbrnicemi a zvládnout "smrták" na Návrší. Tady jsme se naposledy občerstvili a začli stoupat na Králický Sněžník ( 1423 m.n.m - 40 km). Cesta vedla mírným stoupáním a tak se šlo docela dobře. Tady se k nám připojil Junior s Bojarem. Na Králičák jsme dorazili docela v pohodě a na jeho vrcholu si narazili K3. Tady jsme si dali jednu vrcholovou a udělali jsme "vrcholové foto" . Na vrcholu jsme se taky potkali s Broňou Růčku. U pramene Moravy jsme si dali pořádný odpočinek a zanedlouho se vydali směr Paprsek. Podle našich propočtů jsme tam měli dorazit kolem půl jedenácté večer a tak jsme nemohli moc počítat s otevřenou hospodou. I tak to byl ale náš záchytný bod u kterého jsme chtěli bivakovat. Sestup byl docela příjemný a díky přítomnosti Juniora a Broni nebyla nuda. Tady jsme se napojili na trasu Stezky vlka 2008 a tak jsme cestu znali:-). Kousek za Kladským sedlem jsem vytáhli čelovky, ale vzhledem k mlze která padla jsme nic moc neviděli ani s čelovkou. Paprsek se ale blížil a táhl nás jako magnet. Ve 22 hodin jsem konečně na konci cesty viděli světlo. K našemu překvapení bylo pořád otevřeno a obsluha byla ochotná nám dát polívku a pivo, což psychicky zvedlo snad úplně všechny. Taky nám dovolili přespat ve velkém pivním stanu, který stál před chatou. Vzhledem k blížící se bouřce jsme s nadšením přijali. Pršet začalo asi o půlnoci. Přišla hodně silná bouřka, která se několikrát vrátila. Ze střechy stanu tekly potoky,, které pak pokračovaly k nám do spacáků a tak než jsme si toho všimli měli jsme mokro skoro všichni. Z bivaku jsme vycházeli až kolem páté za neustávajícího deště. Během dalších 3 kilometrů už mi v botách čvachtalo. Ale kluci vypadali v pohodě. Těch posledních 20 kilometrů pršelo téměř celou dobu. Všichni už jsme viděli jen cíl, suchý spacák a teplé jídlo. Taky nás držel nahoře Milošův optimismus a slova jak se nám to líbí, baví nás to a prostě si užíváme každý krok :-D Nakonec jsme zvládli tu poslední dvacku docela rychle a cíl jsme překročili kolem 9 hodiny. V cíli nám zapsali čas a zkontrolovali povinnou výbavu. Potom jsme se najedli a zalezli i s klukama do stanu. Berťa se mi vytřel do spacáku a byl spokojený :-D když jsme se kolem druhé vzbudili šli jsme do hospody na výborný guláš, na který jsme dostali stravenku. Na 17:30 jsme dostali poukázku na perličkovou koupel do lázní. Bylo to příjemné uvolnění po náročném treku. Nakonec jsme byli rádi, že Gejza trek zkrátil. Potom už následovalo jen povídání s ostatními. V cíli jsme se dozvěděli, že mokrý spacák měli snad úplně všichni:-)
Ráno jsme sbalili věci a v 10 hodin bylo vyhlášení výsledků taky byly předány bronzové a stříbrné plakety. Gejzovi a jeho týmu nezbývá než poděkovat za nádhernou trasu s minimem asfaltu. Z tohohle dogtreku jsme odjížděli spokojení a už teď se těšíme na 8. ročník :-). Fotky jsou TADY
Stezkou vlka 2009 ( 28. - 30. 8. 2009)
Do areálu hotelu Otakar nedaleko Svojanova jsme dorazili ve čtvrtek v podvečer v plném počtu. To znamená já, Jíťa, Peťa, Petr, Bertík, Dinky a Ponča. Když jsme postavili stan a zaprezentovali jsme se, přišel čas na posezení s ostatními trekaři. Po nezbytném meetingu jsme zalehli, abychom se vyspali před nadcházejícím trekem(stejně jsem nemohla spát).
Ráno jsme vyrazili na trať ve složení já s Bertíkem, Jíťa s Dinkym a Petr s foťákem jako doprovod. S Pončou zůstal tentokrát jeho páníček Peťa. Vydali jsme se po silnici směr Svojanov, kde jsme hned na začátku obce potkali obrovského bernského salašnického psa Maxe, který se chtěl kamarádit s klukama. Ale panička ho odchytla a musel domů.
Ve Svojanově jsme odbočili ze silnice a čekalo nás první velké stoupání a pohled na hrad Svojanov na protějším kopci. Dále jsme pokračovali dle itineráře. Hlásnice, Nyklovice, rozhledna Horní les(nahoru na rozhlednu vystoupal jen Petr s foťákem, my jsme čekali s klukama dole) a dále do malé vesničky Chlum. A to už bylo pořádné horko, tak jsme uvítali hospůdku s chladivým mokem. Na psy čekala vanička plná čisté vody, která neustále přitékala z hadice. Většina psl tak mohla využít osvěžující sprchu (včetně Dinkyho a Berti). Po občerstvení jsme pokračovali dál směr Vír (ale přehradu jsme minuli). Tam nás čekala první kontrola a snad nejlepší chleba se sádlem a cibulí, který jsem kdy jedla.
Dále jsme pokračovali lesem směr zříceniny Pyšolec a Zubštejn. Na Zubštejně jsem měli plánovanou přestávku, ale nechali jsme se zlákat měkkou trávou a asi na hodinu zalehli v chládku. Bylo vedro, takže jsme odpočinek potřebovali my i psi.
Ze Zubštejna jsme se vydali známou trasou do Štěpánova nad Svratkou ( vedla tudy trasa Osamělého vlka, kterou šel Petr s Benem. Berťa byl v té době na dogtrekking moc malý, tak jsme šli jen kousek a právě z Nedvědice na Zubštejn), kde měli psi od domorodců nachystaný plný lavor vody. Protože jsem šli kolem Svratky, psi se vykoupali (Dinky si i zaplaval) a po občerstvení v místní hospůdce jsme pokračovali až k nedaleké Nedvědici, kde byl Laďa Černoch na K2. Pak už nás čekalo jen 13 km k povinnému bivaku. Procházeli jsme přes malé vesničky, kde z nás často měli místí obyvatelé atrakci.Mnoho z nich sedlo na zápraží, sledovalo nás, jak se plahočíme a vyptávali se nás na cíl cesty a na to, odkud jdeme. Konečně jsme dorazili na bivak, kde nás čekal Peťa s Pončou, kterého tam přivezli pořadatelé autem. Po nezbytném pivu (odtud pivak) jsme usínali při písničkách Řezníků, kteří hráli do brzských ranních hodin a bez kterých bych si Stezku vlka snad ani nedovedla představi.
Spalo se nám dobře, i když se celou noc blýskalo a čekali jsme bouřku. Kluci se asi moc nevyspali, protože nás přece museli hlídat. Probudili jsme se do zamračeného rána. Po pár metrech po startu začalo kapat, po chvilce se spustil liák. Naštěstí asi po 15km přestalo pršet, i když až do odpoledne sem tam kapalo.
Z bivaku jsme se vydali směrem Kunštát, kde jsme si v místním obchodě koupili snídani, kluci dostali párky a pořádně jsme se posilnili na další cestu. Z Kunštátu jsme šli na Rudku (jeskyně Blanických rytířů), Nýrov ( K3 s rumnem a chlebem se sádlem), Křetín, přes Jansinov do Vranové a do Olešnice. Tam jsme trochu kufrovali, když jsme u koupaliště neodbočili na zelenou, ale pokračovali kolem Olešnické mlékárny až k rozcestníku až na náměstí. Honem jsme se vrátili zpátky, kde nás kousek od koupaliště čekala poslední kontrola K4.Čekal nás poslední úsek dogtrekkingu.Šlo se nám pěkně. Nebylo moc horko a nepršelo, ideální počásí. Krajina byla pěkná a bylo se na co dívat. Veselka, Kněževes, Dolní Lhota, kopec Studenec a nakonec kostel ve Starém Svojanově a hrad Svojanov. To už jsme byli skoro doma. Zavolali jsme Peťovi, aby nám mohl jít s Pončou naproti. Sešli jsme od hradu Svojanov dolů na silnici, kde na nás čekal berňák Max s hlavou prostrčenou pod plotem. Pozdravili jme ho a vydali se směr hotel Oskar, 2,5 km do cíle. Za Svojanovem ná nás čekal Peťa s Pončou ( to bylo vítání!!!) a dál jsme pokračovali společně. Nakonec nám Jíťa s Dinkym utekla (měli víc síly) a dorazila do cíle pár minut předemnou. Konečně cíl. Byli jsme rádi, že jsme do cíle dorazili v pořádku.
Po chvilce odpočinku se Dinky s Berťou zúčasnili psího rautu. Čekaly na ně plné misky s různými druhy granulí a masových konzerv od sponzora. Zatímco kluci odpočívali, povídali jsme si s legendou dogtrekkingu Jaroslavem Monte Kvasnicou. Pak už jen zbývala tombola, kdy každý účastník něco vyhrál ( s Jíťou jsme měli štěstí a obě dvě jsme vyhráli vesty) a po té, co darazili poslední závodnící do cíle, vyhlášení vítězů. Jíťa byla vyhlášená jako nejmladší účastník, došlo i na " nejzkušenější" a na cenu fair play. A i přes to, že bylo samozřejmě vyhlášeno pořadí podle kategorií a časů, vyhrál podle mě každý, kdo měl odvahu postavit se na start se svým čtyřnohým kamarádem. Děkuji pořadatelům a všem kamarádům trekařům za krásné zakončení prázdnin.
Fotky jsou na www.pefo.rajce.idnes.cz/Stezkou_vlka_2009/ a výsledky na www.stezkou-vlka.dogtrekking.info/vysledky.htm
Stopou strejdy Šeráka 2009 ( 31,7 . - 2. 8. 2009)
Na další dogtrekking jsme se vydali ve čtvrtek až kolem 18 hodiny. Tentokrát jsme to totiž neměli daleko, ale jeli jsme jen do Lipové - lázní, kde se konal v areálu Miroslav již 6. ročník kultovního podniku. Jelikož táta šel na "stříbrnou plaketu" naším hlavním úkolem bylo dojít. Táta šel s Dinkym a já s Bertíkem. Máma s Jitkou a Pončou na nás čekali v campu.
Na Miroslavi už bylo docela dost známých. Nejdříve jsme jako vždy postavili naše ležení. Pak už následovalo jen debatování nad itinerářem a vymýšlení taktiky na další den. Taképroběhlo již tradiční zahájení, meeting a přednesení slibu dogtrekkaře. Spát jsme šli poměrně brzo, jelikož nás čekal nejtěžší dogtrekking sezony. Ponču jsme zavřeli do vleku a tak jsem musel už někdy v 1 hodinu vstát a jít ho pustit ven. Zároveň jsem s ním musel spát venku, ale ani to k ničemu nebylo, protože po mně pořád šlapal a moc dlouho neležel. Ráno jsme se tak rozhodně vyspaný necítil.
Po přejímce psů a snídani jsme mohli v 8:17 a 8:18 vystartovat. Nejdříve nás trasa zavedla na Ramzovou a dále na Klín. Tady nás prověřil první větší kopeček. Od Klínu už to bylo jen kousek na první kontrolu na "lesní bar". V lesním baru jsme si dali výborně vychlazené pití a pokračovali. Po bbčerstvení nás čekalo vražedné stoupání na horní bar. Tady jsme v opačném směru potkávali docela hodně trekařů, kteří zakufrovali a museli tak z horního baru dolů. Z horního baru jsme šli nádhernou vrstevnicovou cestou na Smrk.Odtud už cesta vedla po hranicích s Polskem. Cesta už sice vedla po hřebenu ale přesto nás čekalo další prudké stoupání na Kovadlinu. Tady jsme byli na 22,5 kilometru. Naše tempo nebylo příliš vysoké. Taky jsem začínal usínat za chůze, vzhledem k probdělé noci. To už jsme ale stoupali na Špičák ( 30 KM). Hlavním záchytným bodem dne byla K2 na 42 kilometru. Věděli jsme totiž, že tam bude čekat Pepa Kamenár s pivem a občerstvením. Když jsem se ke kontrole blížili, ještě nás povzbudil Dan Navrátil s rodinou, kteří se právě vraceli do Lipové. Tady jsme dokonce potkali Kristýnu s Tjabem. To nás docela překvapilo, protože Kristýna nás předbíhala ještě před Lesním barem. U Pepy jsme dostali pivo a opečený špekáček a tak jsme tam vydrželi asi hodinu. Nedalo se nic dělat a my museli dál. Náš cíl byl dojít alespoň ke K3 na hradě rychleby ( 56 km) Tam jsme také bez větších problémů došli a kolem 22:30 zalehnuli.
Vstávali jsme asi v půl páté a po krátké snídani vyrazili dále. Cestou jsme potkávali mnoho strhnutých mostů po nedávné povodni. Následky povodně byly vidět na kažždém kroku. V Nových Vilémovicích byla např. stržená nové položená asfaltka. Tady nás došla Petra s Barrym a Honza Šeda s Montym. Také jsme začali potkávat další dogtrekkaře, kteří zrovna vstávali. To už jsme byli zase z5 na Hraničkách a na Špičáku. Odtud nás čekal škaredý sestup. Pak už jsme šli po cyklostezce do Petrovic a po silnici do Skorošic. Tady jsme potkali Miloše s Bojarem, Davida s Dancerem a Petra s ridgebackem. Pokračovali sjme tedy víceméňe společně. V Žulové jsme si dali pořádnou snídani, která nás pořádně postavila na nohy. Za nedlouho jsme tak mohli pokračovat ve výstupu na Boží horu. Nahoře byl pěkný kostelík a taky výborné výhledy. Cesta z Boží hory do Černé vody byla spíše cestou hrůzy. Mračna komárů byla snad všude. Do Černé vody jsme dorazili celé popíchaní a to neušetřilo ani psy. Tady jsme potkali 15 min až otevřou hospodu a občerstvili jsme se před hlavním výstupem dne - na Ripperův kámen. Asi nejhorší kopec celého dogtreku. Taky nás tu došel Honze Šeda, který dále pokračoval s námi. Na Ripperově kameni jsme si odpočinuli a vydali se na poslední kilometry dogtrekkingu. Do cíle už nám zbývali jen 8 kilometrů. Ty jsme zvládli celkem rychle a nejhorším úsekem těchto kilometrů bylo stoupání z Lipové na Miroslav po rozpálené louce. V 17 : 05 jsme tak byliv cíli. Po kontrole povinné výbavy jsme si odpočinuli a já vyrazil na perličkovou koupel, kterou jsme dostali od sponzora závodu. Bylo to výborné uvolnění. Potom už jen odpočinek jídlo a sdělování zážitků z trati. Po celý večer i v neděli ráno docházeli další závodníci.
Vyhlášení bylo v neděli kolem 12 hodiny. Já s Bertíkem jsme skončili celkově na 22. místě a na 9. místě ve své kategorii. Táta s Dinkym byli celkově 23 a na 8. místě ve své kategorii. Celkově odstartovalo 84 závodníků. Hlavně ale dostal táta za 6 dokončených ročníků "Stříbrnou plaketu". Strejda Šerák potvrdil tradici a stal se opět nejnáročnějším dogtrekem sezony a pro mne to byl i nejnáročnější dogtrek jaký jsem kdy šel. Takže obrovské poděkování patří Gejzovu realizačnímu týmu. Konkrétně Pepovi Kamenárovi a supr kontrolu, Danovi Navrátilovi za rozvoz do lázní a za morální podporu a spoustě dalších lidí, kteří se na tomto ročníku podíleli. Tak zase za rok AHOJ!
Fotky jsou na pefo.rajce.idnes.cz/Stopou_strejdy_Seraka_2009/
Jednooký vlk 2009 ( 8 - 10. 5. 2009)
Dalším dogtrekkingem na který jsme se rozhodli vypravit byl Jednooký vlk na Vysočině. Na Jednookém jsme byli už minulý rok a vzhledem k tomu, že Vysočina nezklamala, vydali jsme se i letos. Tentokrát byl basecamp v obci Kuklík v samém centru Vysočiny. Vyrazili jsme ve složení Ja + Bertík, Jitka ml + Dinky a máma s Jitkou jako doprovod.Táta čekal s Pončou doma.
Do Kuklíku jsme dorazili bez větších problémů. Po zaprezentování a postavení stanů nás už čekalo jen příjemné posezení a pokecání s ostatními dogtrekkaři. Pak jsem se šel ještě chvíli podívat jak hrajeme se Švédskem a vzhledem k dosti žalostnému vývoji utkání jsem zalehnul už kolem 10 hodiny.
Ráno sjme vstávali už kolem 6 té hodiny, abychom se připravili na trek dlouhý 93.5 km. Náš start byl naplánován na 8:08. Hned na startu jsme se odpojili od zbytku týmu a vystartovali po žluté do Maršovic. Tam jsme se napojili na modrou, která nás provázela dalších 27 kilometrů. Cestou jsme potkávali hodně studánek a tak o vodu nebyla nouze. Také jsme procházeli kolem SKI centra, kde se pořádalo i letošní Tour de ski. Šlo se nám poměrně pěkně a tak jsme udržovali tempo kolem 6 km/h. Asi na 26 kilometru jsme došli Juniora, Honzu Šedu a Petru od Barryho, kteří nás chvíli před tím předešli. Pokračovali jsme tedy dále s nimi, tedy hlavně s Juniorem. První naší zastávkou byl Vojnův Městec, asi 7 kilometrů před první kontrolou, která byla na Velkém Dářku. Občerstvili jsme se v místní hospůdce a pokračovali na první kontrolu, kde jsme plánovali delší pauzu. Bohužel stále větší dusno cestu po silnici docela znepříjemňovalo. Na kontrolu jsme dorazili asi za hodinu. Čekala na nás česnečka a polívka. Tady se udělalo Juniorovi trošku špatně a už jsme mu skoro volali odvoz. Nakonec jsme si ještě chvíli odpočinuli a pokračovali už jen ve složení já + Bertík a Junior s Bojarem. Už na kontrole se na obloze objevovaly černé mraky a ozývalo se první hřmění. Vyrazili jsme ale dále. Daleko jsme nedošli. Už po 3 kilometrech se spustil velký liják. Naštěstí jsme byli zrovna ve vesnici a tak jsme našli přístřeší. Déšť krásně pročistil vzduch a tak se Juniorovi udělalo už definitivně zase dobře a my mohli jít dál. Tady také padlo rozhodnutí jít skrz. Naše další cesta vedla směr Devět skal a dále do vesnice Svratka. Čekala nás nádherná cesta lesem. Vše po dešti vonělo. Šlo se výborně a tak jsme se docela rozešli. Pokračovali sjme tedy přes Žákovu horu, prameniště Svratky na Devět skal, nejvyšší vrchol Vysočiny. Cestou jsme si na rozcestníku Pod Fryšavou cvakli druhou kontrolu.
Byli jsme na 56,9 kilometru. Taky se začalo rychle stmýval a tak jsme asi na 63 kilometru vytahovali čelovky. Na poslední kontrolu do Svratky nám už zbývalo jen 6 kilomtrů Ty uběhly velice rychle hlavně díky Juniorovu vyprávění příhod z Rumunska. Ve Svratce jsme dali pejskům nažrat a pokračovali na posledních a nejdelších 25 kilometrů dogtreku. Nejdříve sjme vystoupali an lovecký zámeček Karlštejn, kde Junior vzpomínal na své závody na běžkách, které zde startovaly. Zde jsme opět vlezli do lesa. Museli jsme teď zvládnout docela těžký terén a hlavně první velkou krizi. Kilometry mi přišly snad nekonečné.Navíc při pohledu na oblohu se mi do těla moc optimismu taky nevlilo. Mračna se opět začla stahovat a začal foukat i silný vítr. Došli jsem na křižovatku. Do leva vedla značka. My se však vydali doprava kde začínala vesnice. Po 100 metrech jsme narazili na novou zděnou autobusovou zastávku , kde se daly i zavřít dveře. V tu chvíli jsme to považovali za zázrak. Déšť sice hodně ustal ale i tak jsme vytáhli pláštěnky. Čekalo nás posledních 13 kilometrů. Tady jsme věděli, že máme těsně před sebou další 2 dogtrekkaře. Předbíhali nás zatímco jsme čekali v zastávce. Ve Sněžném jsme je dohnali. K našemu překvapení to byli Luboš Bodlák a Honza Šeda, kteří se nám ztratili už na Dářku. Tam za nimi Junior volal:"Však já si jen doplním vodu a ještě vás doženeme". V tu chvíli sjme tomu nikdo moc nevěřili.
Ale teď 8 km před cilem jsme je měli před sebou. Poslední kilometry tak ubíhaly už trošku yrchleji, i když jsme málem pekelně zabloudili. Asi na 89 klometru šipka ukazovala na jinou stranu než vedla značka. Po chvíli sjme zjistili, že asi jdeme po jiné cestě, ale mysleli jsme si, že se tak jako tak musíme na modrou značku dostat. Měli sjme však štěstí. Asi po kilometru jsem se totiž náhodně podíval do lesa a tam modrá značka, která přímo protínala cestu. Bylo to velké štěsti, protože jinak by se nám poslední kilometry pěkně prodloužili. Za nedlouhou už jsme byli v Odranci a do cíle to bylo 1,5 kilometru. Dorazili jsme tam v 3:54. Znamenalo to můj a Bertíkův osobní rekord, jelikož to celkově dělalo čas 19:46 hodin na 93,5 kilometru!!! Chvíli jsme poseděli v hospodě s částí skupiny která došla kolem půl jedné. Pak jsme si už užívali zaslouženého odpočinku. V sobotu se střídal spánek - jídlo. Jitka s Dinkym a mámou dorazili kolem půl šesté. Jejich celkový čas byl 33:13. Jitka šla od 4. kilometru s vyvrklým kotníkem a v když v cíli sundala boty měla ho pěkně modry:). Večer jsme poseděli s kamarády a pak se u ohně zpívalo.
Druhý den už jen vyhlášení výslednků kolem 13 hodiny a tombola a mohli sjme jet domů
Peťa Žižka pro nás připravil skvělý dogtrek, který jsme si moc užili a za tomu patří velký dík. Taky děkuju Milošovi a Bojarovi za to, jsme s nimi mohli opět dojít do cíle ve skvělém čase. Na závěr nezbývá než říct : Za rok ahoj!!
Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Jednooky_vlk_2009/ a výsledky na http://www.jednookyvlk.estranky.cz/clanky/rocnik-2009/
Chřibský dogtrekking 2009 (3 - 5. 4. 2009)
Na první dogtrekking letošní sezony jsme vyrazili v plném počtu. Já, Jíťa, Peťa a Peťa, Dinky, Berťa a Ponča. Base camp byl tentokrát v Roštíně v kempu Kamínka, kam nás pozvali Marek a Julča Zrnovi na první ročník Chřibského dogtrekkingu.
V pátek jsme vstávali do chladného rána, ale modrá obloha dávala tušit, že bude pěkný den. Na trať jsme tentokrát vyrazili v trochu netradičním složení. Já (máma) s Bertíkem a Jíťa s Dinkym. Doprovod nám dělal Peťa (táta). Druhý Peťa dělal zázemí v kempu a hlídal "malého" Ponču. Sledovali jsme závodníky, kteří vyšli před námi a konečně jsme se vydali na trať i my. Hned na začátku nás čekalo velké stoupání na rozhlednu Brdo. Někteří z naší výpravy se vydali až na rozhlednu, aby se podívali z výšky na hrad Buchlov, kam jsme měli ten den také namířeno. Šlapalo se nám docela dobře. Cesta vedla mírně z kopečka a bylo sluneční ráno. Postupně se vrstevnicová cesta začala měnit a pak už to bylo z kopce do kopce. Pokračovali jsme v cestě, míjeli jsme ostatní trekaře až se před námi objevil hrad Buchlov. Z rozcestníku jsme zjistili, že jsme od něho 0,5 km. Ale turistická značka nás vedla doprava na lesní cestu. Po překonání hlavní silnice jsme se napojili na asfaltovou silnici a šlapali. To už jsem si říkala, jestli jsem se nepřecenila a neměla zůstat raději v kempu. Začínalo být poměrně teplo a občerstvovna žádná v dohledu. Konečně jsme došli k rozcestníku Na pile, kde byla první kontrola. Tam už sedělo několik trekařů, kteří odpočívali v chládku a svačili. My jsme pokračovali dál údolím kolem řeky. Na druhé kontrole - Smraďavka - jsme byli asi ve 14.00. Od rána první hospůdka s nějakým tím občerstvením. Jen pan vrchní vypadal, že není přítomností upocených trekařů se psy příliš nadšený. Protože bylo docela dost hodin, rychle jsme pokračovali v cestě stoupáním do Buchlovic a dále do kopce k rozcestníku Buchlov. Po chvilce odpočinku opět stoupání k Sv. Barboře (27,5 km).
Následoval, jak jsme byli upozorněni na meetingu, exponovaný úsek. Klesali jsme prudkým kopcem dolů, po kamenech, místy byly vyvrácené stromy. Museli jsme jít opatrně, naštěstí jsou kluci zlatí, tak jsme vše zvládli bez problému. Jíťa s Dinkym šla první a já s Berťou kus za ní. Cesta končila řídkým blátíčkem rozježděným od nákladních aut, jak se tam těžilo dřevo. Než stihla Jíťa zareagovat, Dinky do něho vlezl a zapadl až po břicho.
Na 35 km -Velehrad - jsme se dostali poměrně pozdě. U rybníka jsme se navečeřeli my i kluci a chvilku jsme si odpočinuli. Peťa v kempu nemohl pochopit, že jsme teprve na 35 km. Ale prostě to rychleji nešlo. S plánem ujít ještě asi 10 km jsme se vydali na další cestu. U K4 jsme byli před soumrakem. Pokračovalij jsme směr Králův stůl, kam jsme dorazili už za tmy. Protože se šlo po silnici a cesta nebyla orientačně náročná, pokračovali jsme dál. Jíťa opět vepředu a já s Berťou za ní. Vykračovala si a já už bych si docela ráda lehla. Nerada chodím v noci. Zalehli jsme na 42,5 km těsně před Jankovicemi. Nad hlavou nám svítily miliony hvězdiček a moc krásně se spalo. Ráno jsme vyráželi asi v 5.30. Před Halenkovicemi jsme narazili na obchod, před kterým už bylo docela plno. Ani my jsme neodolali křupavým rohlíkům k snídani. Po silnici, bahnem, z kopce a do kopce jsme se dostali do Kudlovické doliny, kde byla v rekreačním středisku K7. Slečna servírka byla velice milá a dokonce kvůli treku otevřeli o týden dřív. Protože byla doba oběda, neodolali jsme výbornému guláši. Taky už jsem měla samozřejmě puchýře, tak jsem uvítala přestávku. Najedeni jsme pokračovali stoupáním na Komínské skály a dále do Cvrčovic. Tam jsme opustili turistickou značku a dále pokračovali po značení pořadatelů. Polní cesta bez stínu se mi zdála nekonečná. Bylo horko, bolely mě nohy a tak jsem se šinula pomalu kupředu.Konečně, poslední kontrola -Divoky - a do cíle nám zbývá poslední asi 9 km. Kopec, bahno, silnice a turistická chata Bunč. Tady už jsem poslala Jíťu s Dinkym napřed, aby se mnou nemusela jít tak pomalu. S blížícím se cílem, jakoby se únava vytrácela. Poslední klesání k Roštínské kapli, bahnité stoupání a tři, dva, jedna, CÍL. Jsme unavené, ale spokojené, že jsme svůj první letošní trek zvládly. Kluci jsou v pořádku, i když jsou celí zablácení.
V neděli už bylo jenom slavnostní vyhlášní výsledků. Jíťa byla třináctá v kategorii DTW1 a já pátá v kategorii DTW2. Trať dlouhou 85,5 km jsme absolvovaly za 33,08 hodin Jíťa a 33,12 hodin já.
Děkujem Julče a Markovi za perfektně připravenou akci. Děkuji Bertíkovi, že mě celou cestu táhl a pomáhal mi, když už jsem nemohla a uvažovala o odvozu. Děkuji Jíťě s Dinkym, že šli se mnou pomalu a povzbuzovali mě. Děkuji Petrovi, že nám dělala doprovod a celou trasu fotograficky zdokumentoval. A děkuji Peťovi s Pončou, že na nás čekali v kempu a drželi nám palec.
Jeseníky s Kristýnou a Tjabem ( 1.1.2009)
Jeseníky s přespáním na Vřesové studánce ( 27 - 28.12.2008)
Oderský puchýř 2008 ( 12 - 14. 9. 2008)
Já jsem se s Bertíkem od zbytku smečky odpojil hned na začátku a do konce treku už jsme je neviděl. Nejdříve naše cesta vedla do Podhradí a dále kolem řeky Moravice. Zpátky jsme šli po druhé straně řeky. Tyto úseky byly docela nebezpečné kdy se šlo na úzké stezce nad řekou, ale taky patřily k jedněm z nejhezčích na trati.Po návratu ze smyčky jsme už pomalu nabírali směr Kružberk. Ještě jsme se zastavili v Radkově kde jsme si koupili rohlíky a klobásu na oběd a vyrazili na další cestu. Tady nás dohnal Martin s belgičákem a Junior s Bojarem. S těmi jsme se udrželi po další zbytek cesty. Šlo se nám hezky a tak jsme byli ještě za světla v Kružberku na 50 km. Tam jsme si dali HU a pejskům něco k snědku. Další cestá nás zavedla kolem Svatoňovic a dále do Budišova nad Budišovkou. Mezi tím jsme šli ale poprvé špatně. Začalo se stmívat a hrozivě stahovat mraky. Za námi se divoce blýskalo a my jsme zde vytahovali čelovky. Měli jsme jít podél kolejí. Ale jelikož jsme žádnou cestu nenašli dali jsme se přímo za světly skrz mokrou louku. Tady jsem si promočil boty. Za nedlouho jsme se štastně našli a vyrazili na konečně do Budišova. Tam jsme se s Martinem k Juniorové nelibosti rozhodli zastavit se na polévku. Paní byla velice ochotná a dokonce ji udělala přímo pro nás. Byl to výborný vývar. Polévka nás posilnila a my mohli vyrazit na nejtěžší úsek trasy. Hned za Budišovem jsme vlezli do pastvin kde jen kousek od nás svítily oči krav. Krávy se naštěstí neaktivovaly a nechaly nás projít. Za touto pastvinou jsme trošku nesmislně zabloudili a ztratili tak asi 45 min. Taky nás dohnal Honza Šeda s Montym a Renata Linhartová s Garem. Společně jsme tedy pokračovali dál. Celá smyčka byla orientačně velice náročná. Zvlášť v noci.
Také proto jsme opět nesmislně zabloudili v Podlesí. Kousek za Guntramovicemi jsme vlezli do další ohrady. Zde jsme trochu hledali značku v pastvině a tak jsme si opět promočili boty. Nutno říct, že celou dobu mrholilo a byla hustá mlha a nebylo nic moc vidět. Po nalezení značky jsme po cestě narazili na stádečko krav. Doslova jsme kličkovali mezi krávami, ktaré od nás mohly být ak 3-5 metrů. Trochu jsme znejistěli ale Junior to ukončil slovy: "Serte na krávy, jdeme". A tak jsme šli. Krávy vypadaly docela překvapeně a tak ani neůtočily. To štětí neměly ti co šli na konci startovního pole, protože krávy byly už fakt naštvané a kdesi i vyvalily ohradu a Lenka je pak musela jet chytat. Z Budišova nad Budišovkou už jsme šli přímo do cíle. Taky se tu rozednělo. Poslení kilometry byly velice těžké vzhledem k tomu, že už jsme měli v nohách k 90 km. Do cíle jsme dorazili kolem půl desáté. Téměř okamžitě jsme s Bertíkem usnuli. Jitka došla s Dinkym asi v 17 hodin. Pak už jen povídání a zpívání v hospodě a v neděli vyhlášení výsledků. Jak jsme dopadli najdete v sekci Naše (ne)úspěchy a fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Odersky_puchyr_2008/
Stezkou Vlka 2008 ( 29 - 31. 8. 2008)
Ráno jsem byl kupodivu docela živej a tak jsem se rozhodl, že poběžim. Šlo to dobře. Kus za Brannou mě doběhl Karel Šlajer se svou fenou ČS vlčáka a kupodivu jsem se jich udržel až do cíle. Sice jsme měli trochu orientační problémy, ale ty jsme rychle zvládli. Do cíle dnešní etapy dlouhé 25 KM jsme dorazili o půl 11. S časem jsem byl naprosto spokojený. Poté už jsme jen odpočívali a probírali s ostatními zažitky z trasy. Večer proběhlo vyhlášení výsledků kde jsme se dozvěděli, že jsme s Bertíkem 7 s časem 14:02 a táta12. s časem 15:32. Ještě taky byl tradiční raut pro psy, tombola a nechyběli ani řezníci, kteří byli opět excelentní. Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Stezkou_vlka_2008/
Dachstein Dogtrekking 2008(13 -15. 6. 2008)
Dokonce i přestalo sněžit a mraky se začaly protrhávat. Poslední úsek po sjezdoce jsme znali už z minulého roku a byl opravdu namáhavý. Na konci kopce když už jsme dali psy do kopců jsem myslel, že je to moje poslední hodinka. Na chatě jsme se ale najedli a vše už zase bylo dobré. V 19 hodiny byla večeře. Polévka, vepřové s knedlíkem a zelím. Dále sjme dostali ještě sladké pečivo a štamprli. Oproti minulému roku to bylo zlepšení o 100%. Potom jsme šli venčit náš Border team. Kluci se s holkama honili a tahali o klacek. Zpátky do kotců se jim sice vůbec nechtělo, ale museli. My jsme šli zpátky do vyhřáté chaty. Táta šel spát a my s Pepou jsme šli dolů kde se už rozjela zábava. Christian a Pavel hráli na kytaru známé fláky od Beatles a Rolling Stones a zpívali snad uplně všichni. Jazyková bariéra padla velice brzy. Dokonce nám Mirek a Vláďa P. předvedli své taneční kousky. Taky se předvedl Kai alias Elvis( bylo to fakt přesný). Spát jsme šli asi o půlnoci.
Druhý den jsme vyráželi až o půl desáté, ale vstávali jsme o hodně dřív. Jednak jsme museli vyvenčit a jednak jsme si nemohli nechat ujít nádherné výhledy. Stejně jako minulý rok bylo druhý den nádherné počasí. V kombinaci se sněhem a mínusovými teplotami jsme si rozhodně nepřipadali jako v půlce června. Na snídani jsme měli švédské stoly a tak jsme se dostatečně najedli. Na start se přišel podívat i majitel chaty Lodge na Krippensteinu(2 103 m.n.m) Tony Rosifka. Dokonce když se dozvěděl kudy máme jít tak sedl na skůtr a projel nám trať. Byla to vydatná pomoc. S nádhernými výhledy jsme se vydali na další cestu. Pepa nám po chvíli utekl a tak jsme zůstali už jen 2. Překonávali jsme obrovské i několika metrové sněhové duny, po kterých se skvěle jezdilo. Stačilo říct jen GO!!. Jak jsme slézali do nižších poloh, i sněhu k naší i psí nelibosti ubývalo. Čekal nás už jen docela nepříjemný sestup k jezeru. Tam jsme se vykoupali a kluci si i zaplavali. Jen Dinkyho málem sezobla labuť, která bránila své hnízdo. Už jsem myslel, že se budu muset namočit více než jen po kolena. Do kempu už jsme to měli jen kousek kolem jezera. Bylo docela pohodlné jít po asfaltu a zvedat nohy jen několik cm nad zem.
Dachstein dogtrekking byl opravdu super a rádi si ho zopakujeme. Byla tam skvělá atmosféra, kterou nekazila ani jazyková bariéra a tak jsme se docela domluvili. Tohoto treku se zůčastnili: Češi, adoptovaný Slovák, Němci, Belgičané a Rakušani. Nutno říct, že češi byli ve většině. Ještě jednou děkuji Máriovi, Christianovi a všem dalším pořadatelů za nejlepší akci roku. K úspěchu jistě přispěli i VŠICHNI účastníci, kteří zajišťovali pohodu a přátelskou atmosféru. Zase někdy ahoj v Rakousku!!!! Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Dachstein_dogtrekking_2008/
Jednooký vlk 2008 z pohledu mě a Bertíka Pak už jsme jen odpočívali a večer šli do hospody. Ráno bylo vyhlášení. Já s Bertíkem jsme s čase 23:41 vybojovali v kategorii DTM1 4. místo a máma s Dinkym byli taky 4. jen v akt. DTW2. Jak už jsme psal tento trek se nám velmi líbil a pro mě byl jedním z nejlepších. Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Jednooky_vlk_2008/
Krušnohorský dogtrekking 2008 Fotky jsou na http://pefo.rajce.idnes.cz/Krusnohorsky_dogtrekking_2008/
Železnohorská toulka 2008 Fotky od Julči Nádvorníkové najdete na http://kolivlci.rajce.idnes.cz/dogtrekking_Zelezne_hory_2008/
Mistrovství sluneční soustavy v Dog - Frog jarním polohorském Maraton-Midu
Na tuto akci jsme vyrazili o "jarním" víkendu s Kristýnou a Tjabem. Spolu s Bertíkem jsme nasedli v neděli ráno do vlaku směr Ústí nad Orlicí. Cesta proběhla bez větších problémů. V Ústí jsme se nejdříve vypravili hledat rozcestník kde jsem zjistili, že se máme vrátit tam odkud jsme přišli
|
btw. byla dobrá
. S Bertíkem se tam taky mazlili turisti takže byl na vrcholu blaha. Po obědě jsme pokračovali na Keprník. Tam jsme si nasadili konečně sněžnice a vyrazili docela padákem dolů na Trojmezí. Postupně jsme se pořád předcházeli s oním pánem ze Šeráku. Na Trojmezí jsme odbočili na Vozku, kde byla naše další zastávka. Skoro naposledy jsme se mohli pokochat nádherným výhledem na hřebeny Jeseníků. Udělali jsme poslední fotky a vydali se směrem do Branné. Cesta probíhala bez větších problémů. Po té co jsme klesli na zhrua 1000 metrů jsme vstoupili do mraků a začalo drobně sněžit. To vydrželo až do Branné. Tam jsme počkali 45 min. na vlak a vydali se směrem do Zábřeha.
. Nakonec přijela i Zuzka a Faboš s Aničkou a začali jsme stavět start a pořadatelský karavan. Jako 1 jsme věšeli tibetskou vlajku
